Třicetiletá válka (2)

Další Jírovy osudy budeme sledovat společně s osudem jeho syna Václava. Václav se narodil jako první syn Jíry Heylů, sedláka na gruntě čp.17 asi v roce 1612, v roce úmrtí císaře Rudolfa II. Asi už chodil do školy, která je v obecní kronice připomínána od r. 1591. Rektorem školy byl nějaký Gregor. Když  Václavovi bylo čtrnáct let, v r. 1626, stala se ve Výprachticích otřesná událost.  Do vsi přitáhl oddíl císařských vojáků, kteří vyvlekli z domu novoutrakvistického faráře Jana Reslera, uvázali ho ke stromu a stříleli mu kolem hlavy. Tím ho tak šokovali, že do tří dnů skonal. (Tato epizoda je popsána v knize  Kořán-Rezek-Prášek: Dějiny Čech a Moravy, díl II.).

V šestnácti prožíval Václav strach rodičů i sousedů z mnicha Gruningera a z jezuitů v černých šírácích, kteří bez ustání nutili lidi, aby se dali na pokání a vrátili se ke katolické víře. Od svých dvaadvaceti už Václav znal jen boj o holý život. Válka se totiž přenesla i do východních Čech. V kronice (1) se píše, že "v roce 1634 začali Švédové ze Slezska najíždět až k Lanškrounu". Vyplenili panské dvory ve Výprachticích (pozdější Koburk) a "Na kořeně" (pozdější Laudon). Kdo byli tito vojáci ? Dle (24) táhly v červenci 1634 ze Slezska přes východní Čechy na Prahu švédské pluky maršála Banera a saské pluky generála Arnima. Byly to tedy patrně zásobovací oddíly těchto armád, které lanškrounské vesnice pustošily.

 Když se zdálo, že nebezpečí pominulo, 26-letý Václav se v roce 1638 oženil. O jeho ženě víme jen to, že její křestní jméno začínalo písmenem "V“. Pátral jsem v matrice té doby a zjistil jsem, že z tehdy používaných jmen písmenem "V" začínalo pouze jméno "Veronika".

V roce 1639 se však u nás objevili Švédové znovu. Byly to opět oddíly maršála Johana Banera, který do Čech vtrhl tentokrát ze Saska, vyplenil potravinové sklady císařské armády podél Labe, neúspěšně se pokusil dobýt Prahu a pak se vrhl na Kolín, Hradec Králové, Vysoké Mýto a také na Lanškroun. Město se za hradbami ubránilo, ovšem vesnice byly Švédům vydány zcela na pospas. 

Asi v r. 1641 se manželům Václavu a Veronice narodil první syn, který byl pojmenován po otci.

V červnu 1642 začíná  druhá švédská ofenzíva. Dragouni generála Torstensona, který se stal nástupcem zemřelého maršála Banera, se přihnali přes Opavu k Olomouci, která se po 4 dnech, 14.června vzdala. Ze západních Čech pak k Olomouci  vyrazila císařská armáda pod velením císařova bratra arciknížete Leopolda Viléma. Když se blížil k prostoru možného střetu se Švédy, začal vypalovat vlastní vesnice, aby nemohly sloužit jako zdroj potravin pro nepřítele. Na Lanškrounsku císařští vypálili 17 vesnic, podle kroniky (1) mezi nimi byly i Výprachtice.  Tato událost se odehrála asi  v první polovině července 1642.

Odbočme na chvíli od válečných hrůz k rodinným záležitostem Václava a jeho otce Jíry. V r.1642 se v gruntovních knihách objevuje zápis, podle něhož se hospodářem na gruntu čp.17  stává Pavel Chládek. Jíra Heylů tedy zřejmě zemřel, což by v 74 letech nebylo nic mimořádného. Hospodářem se však nestal syn Václav, což  znamená, že v době zápisu už nežil ani on. V matrice existuje zápis, že "24.4.1713 zemřel Pavel Heyl, syn Václava a V., ve věku 70 let", z čehož plyne, že Pavel se narodil někdy na jaře 1643. To znamená, že v polovině roku 1642 jeho otec Václav ještě žil. Z toho dále plyne, že Václav zemřel někdy v druhé polovině roku 1642, mezi početím syna a zápisem nového hospodáře do gruntovních knih. Nabízí se vysvětlení, že Václav  mohl přijít o život právě při onom císařském "preventivním" vypalování vesnic. Nelze vyloučit, že zemřel společně se svým otcem. Je možné, že tehdy zahynul i rychtář Martin Kubšů, protože v roce 1642 nastupuje nový rychtář Jiřík Doubrava.

Václav je mrtev, rodu Hejlů hrozí vymření. Jeho budoucnost visí doslova na vlásku, jímž jsou dvě batolátka, Václav a Pavel, žijící pravděpodobně u příbuzných na statku č.17, dost možná i bez matky. Bude trvat čtvrt století, než budou schopni pomoci svému rodu. Podívejme se, co se dělo, když císařští paliči z Lanškrounska odtáhli.

Pokračovali k Olomouci, odkud měli vyhnat Torstensona. Přišli však pozdě. Švédská posádka se už usadila za nedobytnými hradbami Olomouce, zatímco hlavní švédské síly již odtáhly zpět do Slezska. Leopold se vydal stíhat  Torstensona, dohnal ho však až v Sasku a  2.11.1642 s ním svedl  bitvu u Lipska, v níž byl na hlavu poražen. Zdánlivě vzdálená bitva měla však i pro Výprachtice osudové následky. Uvedená porážka císařských totiž znovu otevřela Švédům cestu do naší země.

K tomu došlo v dubnu 1643. Švédové vpadli do severních Čech a dvěma proudy zamířili opět k Olomouci, kde byla jejich posádka v obležení. První proud směřoval přes Jihlavu a druhý přes Vysoké Mýto, Litomyšl a Svitavy. Od toho druhého se oddělilo několik set dragounů, kteří zamířili k Lanškrounu a 15. července 1643 jej dobyli. Švédové měli podezření, že se ve městě skrývají zvědové císařských a proto důkladně prohledávali dům od domu. Byla to pro ně příležitost měšťanské domy dokonale vykrást. Nejvíce však na rabování doplatila radnice, zámek a kostel.  Hned na to se vrhli na vesnice. Vdova po Václavovi s 2-letým Václavem a asi 3-měsíčním Pavlem prožívala dny plné hrůzy.

Švédové pak ponechali ve městě posádku 60 dragounů a ostatní odtáhli přes Štíty proti hradu Mirov. Po cestě ještě v kopcích nad městem, poblíž dnešní obce Mezilesí (Laudon), vybudovali stálý tábor, zřejmě jakési předsunuté stanoviště švédské enklávy na severní Moravě. Tomuto místu při silnici Lanškroun - Štíty se dodnes říká Švédské šance.

Švédští dragouni z Lanškrouna  prováděli  výpady do okolních vesnic, utkávali se s menšími oddíly císařských a také s tlupami císařských i švédských zběhů, jichž byly plné lesy. Válka už trvala přes 20 let a vojáci i lupiči měli už jen jediný cíl: za každou cenu urvat sedlákům potraviny a peníze, i kdyby z nich měli stáhnout kůži za živa.

Když Švédové dobyli a pobořili hrad Mirov, táhli k Olomouci. Tam se Torstensonovy hlavní síly spojily, prorazily císařské obležení (které tu před rokem ponechal arcikníže Leopold) a oslavovány vstoupily do města. Poražené zbytky císařských se od Olomouce vracely do Čech. Jeden z takových oddílů, o síle asi 300 mužů, 24. září 1643 útokem od Žichlínka "osvobodil" Lanškroun a opět vydrancoval, co se dalo. Samozřejmě  nezapomněli navštívit také vesnice. Švédové ze šancí u Laudonu  znepokojovali „císařský" Lanškroun dělostřelbou a celé okolí jezdeckými  přepady.

O dva roky později, 6. března 1645, se  u Jankova (poblíž Benešova) odehrála krvavá bitva.  Švédové tu rozdrtili císařské vojsko a pak se otočili na Jihlavu. Po jejím dobytí táhl Torstenson s hlavními silami na Znojmo a menší část vojska vyslal přes Svitavy na pomoc Olomouci, kde se švédská posádka opět ocitla v obklíčení. Od svitavského proudu se  pak odpojil oddíl asi 1500 jezdců, který měl zásobami posílit posádku na šancích u Laudonu. Cestou se ovšem zastavil v Lanškrouně,  který dobyl a vyloupil. Na cestě ke Štítům pak ještě Švédové vypálili Horní Heřmanice, které nedokázaly zaplatit výpalné.

V roce 1646 zaznamenalo  lanškrounské panství poslední návštěvu Švédů. Lanškroun se pokusil o odpor, byl však opět dobyt a vyrabován. Již potřetí během tří let. Nejvíce byl zpustošen kostel svatého  Václava a fara.. Dne 27.10.1646 ve Výprachticích nocovaly oddíly maršála Witteberga, táhnoucí na Šumperk. Dne 7.1.1648 jiné švédské oddíly vymáhaly kontribuci a vypálili několik stavení a rychtářskou stodolu.

Třicetiletá válka byla sice ukončena westfálským mírem v roce 1648, Švédové však opouštěli své opěrné body na severní Moravě, v Olomouci a Uničově, až v roce 1650. Kdy vyklidili svou vartu v kopcích nad Lanškrounem, nevíme. Dokud tam byli, bylo to pro okolní vesnice stále smrtelné nebezpečí.

Jakoby všeho ještě nebylo dost, od roku 1645 nastalo klimatické ochlazení (vlivem zvýšeného výskytu skvrn na slunci). Toto období trvalo až do roku 1715 a bylo označeno za Malou dobu ledovou. V době, kdy země tolik potřebovala zacelit vzniklé ztráty, přišly roky slabší úrody.

Po skončení války začala vrchnost obnovovat svou moc tím, že provedla inventuru následků války. V roce 1651 bylo provedeno sčítání obyvatelstva. Ve Výprachticích zůstalo po válce jen 47 stavení s 389 obyvateli. Ve věku nad 10  let bylo 266 lidí a mezi nimi nikdo s příjmením Heyl. Tím se potvrzuje, že Jíra ani Václav (z gruntu č. 17) ani žádný další Heyl nad 10 let tu nežil. Chlapci Václav a Pavel ve vsi být mohli, protože patřili do skupiny obyvatel pod 10 let, u nichž se prováděl jen součet, bez zápisu jmen. Takových bylo ve vsi 123.

Pro srovnání: v Heřmanicích  přežilo 274 lidí v 36 chalupách, v Lanškrouně 1454 lidí v 229 domech.

V roce 1652 probíhalo další sčítání, tentokrát to byl soupis majetku. Výměra polností se počítala ještě ve staročeských jednotkách: 1 strych = 0,286 ha, 64 strychů = 1 lán =18,3 ha. Výprachtické grunty měly výměru v rozmezí 20 až 70 strychů (rychta měla 100). Překvapivě dobré se mi zdají stavy zvířat: na gruntech byly průměrně 2 koně a 5 krav. Konkrétně na gruntě čp. 160, z něhož vyšli nejstarší naši známí předkové, bylo 35 strychů polí, 2 koně a 3 krávy. Už tam nehospodařili Faltysové, ale Jiřík Brokeš.  Grunt čp. 17, kde v tu dobu pravděpodobně žili i chlapci Václav a Pavel Heyl a který byl v držení Mandy Duškové, obnášel 50 strychů polí, 2 koně a 6 krav.

V roce 1663 byla založena farnost v Jablonném n.Orlicí a Výprachtice byly přiděleny k ní. Na faře se začala vést matrika, do níž byly zapisovány sňatky, narození i úmrtí pro celou farnost společně, tak jak se udály v časovém sledu. Titulní list matriky vypadal takto:

Letta Panie 1663:Založena w nowie
legistra tato, za sprawy dwogicztihodneho wysocze
waženého Pana Pátera Joannesa Wenceslause Jawurkowskyho,
fararže prwního w Miestys Jablonnym nad Worlyczkou a ginych
Czyrkwy Panie, na Panstwi J.M.E. Landtczperskym pro porzadné
a náležité zapsání funusuw aneb pohrzbuw Tiel mrtwých.

Překlad :

Léta Páně 1663: nově založena tato
lejstra, za správy dvojctihodného vysoce
váženého  pana  pátera  Jana Václava Javůrkovského,
prvního faráře v městysi Jablonným nad Worličkou a jiných
chrámech Páně, na panství J.M.E. Lanšperským pro řádné
a náležité zapsání funusů aneb pohřbů těl mrtvých.

To už Václavovi synové Václav a Pavel dospěli v muže a tak jedním z nejstarších zápisů matriky je záznam o sňatku Václava. Tento sňatek se konal  29. ledna 1668. Nevěstou byla Anna, dcera Matěje Petříše, sedláka na gruntu čp. 27 (za našeho dětství to byl statek Josefa Reslera, kde se říkalo "u Uhrů"). Petříš patřil k bohatým sedlákům, při soupisu majetku v r. 1652 má zapsáno 50 strychů polí (14,3 ha), 3 koně, 7 krav, 4 telata a 3 prasata. Fakt, že Petříš dal Václavovi dceru, svědčí o tom, že Václav musel patřit mezi zámožné. To také znamená, že před lupiči císařské i švédské armády se dalo přece jen určité bohatství z předbělohorských časů zachránit.