Třicetiletá válka (1)

V roce 1588 Vratislavovi synové Jan a Maxmilián prodali panství rytíři Adamu Felixi Hrzánovi z Harasova za 45700 kop českých grošů. Adam Hrzán byl  nábožensky snášenlivý katolík, velmi bohatý, ale také velmi násilnický (rád se zmocňoval cizích  majetků) a lakotný ( na př. neplatil zemské daně).

Hrad Lanšperk chátral již za Pernštejnů, kteří se odstěhovali na zámek do Pardubic. Na hradě ponechali jen vrchnostenské úředníky. Když pak nové panstvo, Hrzánové, přenesli i správu panství do Lanškrouna, Lanšperk zpustl úplně. Třistaletý symbol feudální moci se brzy rozpadl v trosky. Hrzánové přestavěli lanškrounský augustiniánský klášter v sídelní zámek. V roce 1601 Hrzán zakončil přestavbu umístěním svého erbu nad branou do zámku.

Ale i ve Výprachticích se děly novoty. V roce 1590 byl přestavěn kostel. Vznikla spodní část dnešní věže (byla už použita vápenná malta), místo báně měla jen sedlovou stříšku a neměla zvony. Ty byly umístěny v tzv. kobce, skrze níž se vcházelo na hřbitov. Zvony byly dva, prvý odlitý v roce 1538 a druhý v roce 1572. Za oltářem se dodnes nachází kámen s datem vysvěcení kostela v roce 1590.

Z roku 1591 pochází zpráva, že se už opět učilo ve škole a že rektor se jmenoval Gregor.

Nesmíme opomenout jednu kulturní paměti-hodnost, a to že v červnu r. 1595 se v Lanškrouně narodil Jan Marcus Marci, který se jednou stane rektorem Karlovy univerzity, osobním lékařem císaře Ferdinanda III. a bude jmenován lékařem Království českého. Proslaví se však nejen jako lékař, ale i jako matematik, astronom a fyzik.

Další  2 odstavce, psané kurzivou, jsou pouze mojí domněnkou, vyplňující mezeru ve faktech.

Jírovi bylo už 36 let, když padl do oka starému Řehořovi, sedláku z gruntu čp. 17. Řehořovi ubývalo sil, grunt potřeboval mladého hospodáře a on syna neměl.  Jíra mohl být dobrým ženichem pro Řehořovu dceru, měl selský původ a uměl vzít za práci. 

Námluvy asi dopadly dobře, protože v r. 1604 se Jíra Heylů objevuje na čele statku čp. 17 a pouští se s vervou do práce. Konečně se cítil svým pánem. Statek patřil k těm větším v obci, jeho polnosti se táhly až k Bystrci. Chtěl ukázat, co umí vždy trochu odstrkovaný sirotek. Chtěl to dokázat Řehořovi i mámě a také svým vrstevníkům. A koneckonců nejvíce si přál jednou předat  statek v dobrém stavu svému synovi. Protože to už pak bude statek "u Hejlů", zatím co teď se tu pořád ještě  říká "u Řehořů".

V roce 1611 končí tzv. rudolfínské období, císař Rudolf II. je donucen k abdikaci a v r. 1612 umírá.

V témže roce se Jíra dočkal syna, který dostal jméno Václav. Jíra si na synovi zakládal a posílal ho do školy, která byla ve Výprachticích obnovena již roku 1591.

V roce 1615  vypukl v Lanškrouně opět velký požár. Ve středověkých městech bylo k požáru vždy blízko. Uvnitř hradeb byly namačkány domy jeden na druhý a většina z nich ze dřeva. K večeru se vždy rozhořely stovky svící a loučí, v chladnější dny i desítky kamen a krbů. Takové město, to byla doslova hranice dobře proschlého dřeva. Stačila malá neopatrnost a ohnivý živel vyrazil. Hořící šindele létaly nad střechami jako světlice a přenášely zkázu do okolí. Proto vždy shořelo velké množství domů. Obyvatelé okolních vesnic vždy s hrůzou sledovali tu obrovskou hořící vatru. Cítili s těmi nešťastníky v hořícím městě, ale také věděli, že to město se bude muset zase znovu postavit, že neštěstí měšťanů přinese práci dřevařům v lese, sedlákům s povozy, tesařům, šindelářům, truhlářům a kovářům, že tragedie přeleje proud grošů z města do vsí.Vesnice asi nevěděly nic o připravovaném povstání šlechty proti Habsburkům a patrně by je to ani nezajímalo. Teprve zpráva o prohrané bitvě na Bílé hoře začátkem listopadu 1620 a o nevídané hromadné popravě 27 vůdců nezdařené rebelie v létě roku 1621 vzbudila pozornost. Pak také vyšlo najevo, že se s povstalci zapletl i majitel lanškrounského panství, v r. 1619 již zemřelý Adam Hrzán, a že jeho dědic Zdeslav Hrzán se dal na velké pokání, aby ušel trestu.

Vítězové Bílé hory pronásledovali poraženého Fridricha Falckého a na německém území se rozhořely první bitvy nové války, která bude trvat 30 let. U nás měla tato válka zatím podobu represí císařských žoldnéřů proti nekatolickému obyvatelstvu. V prosinci 1621 byl vydán patent, vypovídající ze země veškeré nekatolické duchovenstvo. Dodržování patentu však nebylo vynucováno všude stejně a výprachtický utrakvistický farář tu působil ještě 4 roky.

Koncem května 1622, o svatodušních svátcích, si Lanškroun opět prožil peklo požáru, jenž strávil skoro celé město. To se ještě nestačilo vzpamatovat z požáru před 7 lety, některé domy nebyly ještě ani znovu postavěny. Požár způsobili Lichtensteinovi žoldnéři, kteří přitáhli do města. Neví se, zda to byla neopatrnost nebo záměr zastrašit toto utrakvistické hnízdo. Po požáru se museli vojáci před rozhořčenými měšťany na několik dní zabarikádovat v zámku. Když konečně opouštěli město, tak na rozloučenou ještě zapálili na předměstí Bratrský chudobinec, od něhož vzplálo dalších 5 domů.

Majitel panství Zdeslav Herzán sice získal t.zv. generální pardon, ale majetek nezachránil. Panství musel prodat předsedovi konfiskační komise Karlu Lichtensteinovi za 183 tisíc kop míšeňských grošů, i když majetek měl cenu 300 tisíc kop. Tento kup se uskutečnil dne 7.7.1622. V kupní smlouvě jsou vyjmenovány všechny součásti panství, při čemž Výprachtice jsou zapsány jako "ves Weyprachticze s dworem poplužním, poplužím a wowczinem a též s kostelem poddaczym a farou". Poddanský osud Výprachtic a tím i našich předků byl zpečetěn na dalších více než 200 let.

Represe císařských vůči obyvatelstvu neutichaly. V r. 1624 vojáci zastřelili nekatolického faráře v Orličkách, který ve vsi zůstal i přes tři  roky starý zákaz. V roce 1626 byl utýrán výprachtický farář  Resler.

Na to byly Výprachtice připojeny ke katolické farnosti Ústí nad Orlicí. Jednou za čas sem z Ústí přijížděl františkánský mnich na koni, aby vykonal všechny duchovní procedury, jako křtiny, svatby a pohřby. Matriky se v  tuto dobu ještě nevedly.

Nejtěžší chvíle zažíval Jíra během roku 1628. Začalo to vyvěšením vyhlášky, nařizující všem obyvatelům přihlásit se ke katolické víře do 6 týdnů. Zatímco šlechtě bylo nabídnuto, že může prodat svůj majetek a emigrovat, poddaní museli zůstat a hrozilo jim zabavení majetku. Toho roku neustále objížděl vesnice františkánský mnich Antonín Gruninger. Vyhledával lidi i na polích a přesvědčoval je o jediné skutečné víře. Sázel na to, že hlavně nemajetní přijmou snáze slova člověka, oděného do hrubé kutny, přepásané provazem, než od kněze v drahém šatu. Majetné sedláky obcházeli jezuité, a zastrašovali je ztrátou majetku. Rychtáři byli několikrát pozváni na zámek, kde na ně lanškrounský hejtman Jindřich Severský z Kuličkova křičel, že málo tlačí na sedláky ve věci návratu ke katolické víře. Křičel hlavně kvůli sobě, protože to on musel pravidelně psát hlášení pro Rekatolizační komisi, která byla stále netrpělivější. Proto se začaly zprávy přikrášlovat a ty dnes spíše komplikují pochopení tehdejší doby. Na př. se v hlášeních konstatovalo, že do konce r.1628 se většina obyvatel Výprachtic již vrátila ke katolické víře. Tento úspěch církve se však rozplynul v dalším průběhu války, kdy boj o holé přežití spíše lidi připravil o poslední zbytek víry, lhostejno či katolické nebo evangelické.

Další Jírovy osudy budeme sledovat společně s osudem jeho syna Václava.