V popisu středověku u nás budeme muset postupovat velmi zvolna, protože zprávy o této době se vynořují jen poskrovnu. Zpočátku musíme být vděčni za každou drobnost o životě na pomezí Čech a Moravy, pak se začnou objevovat zprávy z lanšperského panství a teprve ve 14. století se dozvíme něco o Výprachticích. Informace o konkrétních lidech pocházejí až ze samého konce středověku

Situace kolem roku 1000

Většina lanškrounské kotliny byla tehdy součástí Moravy, protože za hranici mezi oběma zeměmi bylo považováno rozvodí mezi Labem a Dunajem (32). Tento stav trval až do konce 13. století, kdy se zemská hranice posunula na rozvodí Moravské Sázavy a Březné ( Mezi oběma zeměmi ležel pohraniční prales o šířce 2 až 3 mil (tehdy platila staročeská míle = 11225 m). Pralesem procházelo několik cest, na jejichž vstupu a výstupu byly zřízeny celnice s vojenskou stráží, kde bylo vybíráno clo z převáženého zboží a kontrolováno, kdo do země přijíždí.

Česká strana hranice byla osídlena kmenem Charvátů, jejich hustěji rozložená sídla však ležela od zemské hranice dosti daleko, až na Chrudimsku, Choceňsku a Královéhradecku. Vyjímky tvořily jen 2 lokality na okrají pralesa, a to hrad Litomyšl s celnicí v blízkém Hrutově a celnice se solnicí v Gabloně (Jablonném n.O.). Litomyšlská celnice kontrolovala stezku Trstenickou, která vedla z Prahy přes Litomyšl do staré slovanské osady Svitavy, kde se dělila na větev olomouckou a brněnskou. Na soumarech byly přepravovány tkaniny, len, vlna, mák, obilí, železo, měď, víno, oves, ryby, dříví a především pak sůl. Ta totiž byla již od dob keltských hlavním artiklem mezinárodního obchodu (10). Nejedlý dále popisuje stezku tak, že mezi Litomyšlí a Svitavami byla nepřetržitá řada lesních vsí, osídlených řemeslníky a strážným lidem, který se staral o udržení průchodnosti stezky lesem a požíval za to různá privilegia. Osádka měla za povinnost obhlížet stezku do vzdálenosti 1 míle od celnice, aby se nikdo nemohl celnici vyhnout. U vsi Gajer se od Trstenické stezky odpojovala větev do povodí Tiché Orlice, kde se pak v místě budoucího Ústí n.O. znovu větvila.: jedna vedla proti proudu Tiché Orlice přes již zmíněnou Gablonu (Jablonné n.O.) do tehdy ještě českého Kladska, a druhá pokračovala po proudu řeky přes Choceň do Hradce Králové (tehdy nesl jméno Hostin Hradec). O Gabloně víme z regionálního pramene, že v roce 1003 zde byla celnice a solnice, nevíme zda tu byla i osada (o té se dozvídáme až později). Víme jen, že se zde křížila odbočka z Trstenické stezky do Kladska se stezkou od Hradce na Moravu. Právě stezka na Moravu musela být důvodem existence celnice (Morava byla tehdy od Čech oddělena zatímco Kladsko patřilo k Čechám). Solnice dosvědčovala, že se tu sůl skladovala a obchodovalo se s ní. V Čechách se ze soli platilo při vývozu i dovozu).

Na moravské straně pralesa bylo osídlení (patrně kmenem Holasiců) posunuto až na konec nivy řeky Moravy, kde řeka odbočuje náhle k severu do úzkého a chladného údolí k Hanušovicům. Toto místo je od Gablony vzdáleno pouhých 20 km. Osídlení na řece Moravě mělo již tehdy několik tisíc let staré tradice a Slované na ně určitě navazovali. Další poměrně blízká moravská sídliště byla Třebovské hradisko na kopci Dubina u Moravské Třebové a Mladějovské hradisko přímo na Hřebečském hřebeni. Navazovalo na celý hrozen osad v Boskovické brázdě (47). Snad už existovala hradiska u Štítů a u Drozdova. Až do konce 9. století se Čechy rozvíjely spíš ve stínu Velké Moravy. Avšak v r.906 vtrhli na Moravu divocí nájezdníci maďarského kmenového svazu a slavnou říši uvrhli do chaosu. Čechy byly ušetřeny, protože nomádi se neradi pouštěli do hornatých a zalesněných terénů, jimiž byly Čechy obklopeny. Nyní se Češi chopili příležitosti a zapojili se do bojů s Poláky a Maďary o ovládnutí území bývalé Velké Moravy Mezitím se odehrála krvavá epizoda ve východních Čechách (tehdy v tzv. Charvátsku). Zdejší vládnoucí rod Slavníkovců, sídlící na hradě Libice u Nymburka, stále rozšiřoval svou moc, čímž se středočeská přemyslovská knížata cítila ohrožena. V r.995 byl rod vyvražděn. Jejich nástupci se stali Vršovci a jako své sídlo si postavili hrad Vraclav u Vysokého Mýta. Boje o Moravu skončily vítězstvím Čechů v roce 1029 a od té doby je Morava spjata s Čechami. Trvalo však ještě 2 staletí než se situace skutečně uklidnila. Celnice mezi zeměmi byly zrušeny až roku 1260. Vraťme se nyní k moravské ztezce z Jablonného, protože ta se mi zdá spjata s existencí Výprachtic. V jejich Kronice (1) se totiž uvádí, že "v dávných časech vedla stezka z Jablonného přes Výprachtice a podél Heřmanického potoka dále na Moravu".Uvážíme-li, že od konce povodí Heřmanického potoka je pouhých 10 km do Klášterce, kde začíná pradávné souvislé osídlení nivy na řece Moravě, je cíl této stezky přes Výprachtice zřejmý. Bylo by to, v době před založením Zábřeha, Lanškrouna a hradu Lanšperk ( tj. asi před rokem 1250), nejkratší spojení Poorlicka a Pomoraví. Jsem si vědom toho, že přidržet se této pověsti znamená vstupovat na tenký led. Přesto však jsem neodolal pokusu o průzkum takové trasy, zda zásadně neodporuje známým skutečnostem.

Další text, psaný kurzivou, je tedy pouze mojí domněnkou.

1) Trasa z Gablony na Moravu by vedla kolem tvrze Na vartě v místech dnešní Bystrce, překročila by Tisecký a Hajský potok, kde by byla příležitost napojit zvířata a prošla by lesem (dodnes zvaným Na hranicích) až na rozvodí Tiché Orlice a Moravské Sázavy, které bylo téměř jistě raně středověkou hranicí mezi Čechami a Moravou. Toto místo leží pár metrů západně od dnešní silnice z Výprachtic do Lanškrouna, kterému se dodnes říká Trhovice. Podle pověsti pochází tento název od toho, že obchodníci při překračování hranice zde museli vykládat své zboží. Trhovice byla vzdálena od Gablony asi jednu míli, tj. vzdálenost, na níž měli celníci z Gablony za povinnnost obhlížet trasu cesty, aby se nikdo na českém území nemohl vyhnout jejich celnici. O této obecné povinnosti celníků se zmiňuje Nejedlý v (10). O místě moravské celnice jsem nezjistil nic.
2) Cesta dospívá k soutoku Moravské Sázavy a Heřmanického potoka. Na pravobřežním útesu stála tvrz (dnes zbytky zvané Na zámku) a vysoko nad levým břehem Varta s kotou 620m, z níž je daleký rozhled. Toto místo se těšilo oblibě všech dalších armád a ještě v pruských válkách v 18. století zde stávaly vojenské stráže. Takto chráněna bývala jen důležitá rozcestí. Jakoby cesta odtud pokračovala nejen pouze podél Heřmanického potoka, ale i po proudu Moravské Sázavy do lanškrounské roviny, např. do Damníkova nebo až k Trstenické cestě. Ale především bych zde tušil počátek moravských Výprachtic (zřejmě pod jiným jménem), pocházejících ještě z první národní kolonizace, přicházející z moravské strany. Obyvatelé asi patřili k osazenstvu tvrze event. varty, poskytovali by nocleh a pro zvířata píci a udržovali by schůdnost cest po bouřích, povodních a pod. Stejný typ vsi bych hledal dále kolem Heřmanického potoka. V místě rozvodí Heřmanického potoka a říčky Březná se cesta dostává na dohled dominantní výšiny Lázek (714m), z níž byl kruhový rozhled na celý pohraniční prales od Jablonného až po Úsov a Olomouc.
3) Po překonání posledního rozvodí mezi řekou Březná a Morava, cesta dospívá do oblasti horního Pomoraví (Olšany a Klášterec), které je osídleno už od doby neolitu.
4) Z těchto míst už vede prastará cesta kolem zeměpanského hradu Úsov přes Uničov do Olomouce- viz Hosák „Z minulosti Olomouckého kraje“, Krajské nakladatelství Olomouc 1956.

Můžeme konstatovat, že trasa vykazuje znaky obchodních cest jako jsou krátké vzdálenosti mezi povodími, malá terénní převýšení, stálá blízkost vody, názvy Na hranicích a Trhovice. Slabinou je časově neurčitá existence obou tvrzí ve zkoumané době.