Poslední sedlák

Josef se narodil v sobotu 23.10.1784 jako páté dítě Pavla a Anny Hejlových. Celé mládí prožil se 6 sourozenci v chalupě č. 146, kde se říkalo "u Kubíčků" podle jména Josefova dědy Martina Kubíčka. Toho Josef znal jen z vyprávění, protože zemřel 10 let před jeho narozením. Stejně tak nepoznal ani druhého dědu Jana Hejla ze statku č. 59 a ani žádnou babičku. Josef se narodil na prahu obrozenectví a podle činů v dospělosti se dá říci, že byl skutečně člověkem své doby.

Od 1.5.1784 získala výprachtická fara právo vést matriku, do té doby vedenou na faře v Jablonném. Jozífek byl jedním z prvních, kdo byli zapsáni do této matriky. A ještě jedna zajímavost, do matriky ho zapisoval a také ho pokřtil kaplan, který se jmenoval Václav Hejl, první lokální správce fary ve Výprachticích po 150 letech.

Od r. 1774 platil výnos Marie Terezie o zavedení Všeobecného školního řádu, jímž se zaváděla povinná školní docházka dětí od 6 do 12 let a zřizoval se nový systém škol. V obcích, kde bylo nejméně 80 školou povinných dětí, se zřizovaly t.zv. triviální školy. Vyučovalo se tam čtení, psaní a počítání (a to sečítání, odečítání, násobení, dělení a jednoduchá trojčlenka). Dosavadní farní škola v č.4 však pro zvýšený počet žáků už nestačila a kníže Alois Josef Lichtenstein svým nákladem nechal v roce 1789 vystavět školu novou, kamennou, hned naproti rychtě. Celá vesnice se přišla podívat na tu slávu při otevření školy. Snad tu byl i malý Jozífek, aby viděl, kam začne chodit už za rok. Lidé byli zvědaví, zda z panského kočáru skutečně vystoupí sám kníže pán Alois Josef nebo jen nějaký jeho úředník. Místní honoraci tvořili kaplan Antonín Schwab, prý velmi neoblíbený, dále rychtář Mlejnek a zcela nakonec ten, který byl pro tu školu skutečně důležitý, rektor  Antonín Koblížek. V nové škole se pak vyučovalo 2 hodiny ráno a 2 hodiny odpoledne a také se chodilo denně do kostela (někdy i dvakrát). Při sklizních musely děti pomáhat v hospodářství a  škola bývala zavřená.

V následujícím roce 1790, šel tedy Jozífek poprvé do školy. Když v říjnu 1796  dosáhl věku 12 let, ukončil školu a jeho osudem se stala práce v hospodářství. Za pár let se z Jozífka stal Kubíčků Josef,  který už chodil s chasou „k muzice“, a tam někde se mu zalíbila o 3 roky mladší Cecilka Šemberová z Čenkovic. Po pár letech chození se s ní v roce 1809 oženil. Ještě téhož roku se jim narodila dceruška Josefa, která však brzy zemřela.

V první polovině 19. století proběhly významné změny ve vojenské službě, což se dotklo většiny mladých mužů v monarchii. Nejprve v r. 1802 byla zrušena doživotní vojenská služba a zavedeny povinné odvody, z nichž byly vyjmuti jen sedláci a jejich nejstarší synové, úředníci, lékaři, kněží a šlechtici. Služba trvala 10 až 14 let, od r. 1845 jen 8 let.

V roce 1809 bylo celé okolí vzrušeno neobyčejnou příhodou. V tom roce  byly na Lanškrounsku odvedeny k zeměbraně (landvéru) dvě setniny branců, které procházely výcvikem v Chocni. Po konfliktu vojáků s velícím oficírem se setniny vzbouřily a ostře vyzbrojeny táhly zpět na Lanškroun, kde vznikla velká panika. Před zámkem došlo k potyčce s přivolanou vojenskou posilou, landvéráci byli přemoženi a předáni vojenskému soudu k potrestání. Zda mezi nimi byl někdo z Výprachtic, se mi zjistit  nepodařilo.

Dva roky po svatbě,  26.2.1811,  se  Cecilii a Josefovi narodil první syn František.

Josefův šestašedesátiletý táta Pavel  měl konečně možnost potěšit se s vnukem. Když v lednu 1813 přibyla ještě vnučka Jenovéfa, byl už na tom Pavel se zdravím dosti špatně a o žních, v pondělí 16. 8. 1813, zemřel na „vodnatelnost“.

V listopadu 1813, se oženil 21-letý Peregrín s 19-letou Terezií Smejkalovou. Prvním jejich potomkem byla dcera Anna, která se narodila r. 1815.

Na jaře 1815 zavládlo v kraji vzrušení, když v dubnu až červnu táhla po silnici od Mohelnice přes Svitavy opět ruská vojska proti Francii. Ve Vysokém Mýtě  se kvůli zásobování vojsko dělilo na 2 proudy. První o síle 22500 mužů zamířil na Chrudim a dále ku Praze, druhý proud  o 77000 mužích táhl na Hradec a odtud rovněž ku Praze. V říjnu až prosinci téhož roku se 40000 Rusů vracelo přes Svitavy opět domů.

26. 2. 1815 se Josefovi narodil druhý syn Jan. Tím se počet obyvatel chalupy č. 146 zvýšil na 9. Josef se dal do stavby nové chalupy hned naproti čp. 146, na pozemku o výměře 334 sáhů (1202 m2 ), který koupil od svého táty ještě za jeho života. Stavba roubené chalupy trvala asi 2 roky. V matričním zápisu o narození další dcery Josefy (8.5.1817), je totiž jako místo narození uvedena už nová chalupa, která dostala čp.254. Radost z nové chalupy a nového přírustku do rodiny netrvala dlouho, protože Josefka po 4 měsících zemřela na božec. Bylo to již druhé dítě téhož jména, které  zemřelo.

V letech 1801–1815 byl ve Výprachticích farářem Jan Smejkal, zdejší rodák z čp. 159, v širokém okolí proslulý jako znalec lékařství. Celou dobu se marně domáhal opravy kostela. Úspěchu dosáhl až jeho nástupce, farář Josef Ondřej Stehno, který přesvědčil obec i vrchnost, že stav kostela už hrozí zřícením. Nato byla dřevěná kostelní loď stržena a zůstala jen zděná věž, pocházející z roku 1590. Zbořena byla také tzv. kobka, což byla dřevěná zvonice, skrze níž se vcházelo na hřbitov. Dne 13.5.1816 se shromáždila celá obec ke slavnostnímu položení základního kamene nového kostela a do zimy byla zděná novostavba již pod střechou.

V roce 1817 musela obec na vlastní náklady přestavět školu, kterou nechal postavit kníže Lichtenstein v roce 1789 a ve které Josef v r. 1790 začínal jako prvňáček.

V dalším roce byla z původní zděné kostelní věže stržena báň z roku 1691 a vystavěna báň nová.  V srpnu 1818 byly do věže usazeny  3  zvony:ze zbourané kobky. Největší zvon měl jméno Václav a byl odlit roku 1538 mistrem Jiříkem v Litomyšli,  druhý pocházel z r. 1572 a třetí z r.  1660. Celá stavba kostela stála 7000 zlatých. Kostel byl zasvěcen svátku Proměnění Páně.

Když se v lednu 1819 narodil třetí Josefův syn, byl křtěn již v novém kostele a dostal po otci jméno  Josef. Novorozenec byl nadán 2 privilegii: narodil se v nové chalupě č.254 a byl pokřtěn v novém kostele. V tom kostele jako my. Možná ten úděl privilegií zdědil po otci, který byl mezi prvními novorozenci, zapsanými do nově zřízené matriky na výprachtické faře v r.1784 a byl pokřtěn kaplanem  Václavem Hejlem, prvním správcem farnosti ve Výprachticích po 150 letech.

O podnikavosti a také zámožnosti otce Josefa svědčí to, že 2 roky po dostavění chalupy č.254, kupuje v roce 1819  další chalupu, a to čp. 148, za 180 zlatých od jistého Faltyse. Ta chalupa se již podruhé stala majetkem Hejlova rodu, když poprvé, v letech 1708-1740, byl jejím držitelem Václav Hejl (kód 121, bratr Josefova pradědka) .

Prvním dítěm, narozeným  v chalupě č. 148, byl syn Ignác (1821), který však nepřežil 1 den. Za další 2 roky, v pondělí 13. 1. 1823 se tu narodil další syn, pokřtěný jménem Vincenc. A protože to bude náš praděd, budeme mu věnovat celou příští kapitolu.

 Josef uvažoval, jak by měl svých 5 synů  nasměrovat do života. Všude se děly velké změny.  Ve velkých městech vznikaly první průmyslové podniky (strojírny, železárny). Menší města nechtěla přijít o svůj podíl na hospodářském růstu a usilovala o dopravní spojení s rodícími se středisky  průmyslu a obchodu, rozšiřovala se síť silnic..

Josef se rozhodl, že jednomu ze synů předá hospodářství a ostatním čtyřem umožní vyučení se řemeslu. Nejstarší František odešel z domu asi v roce 1826, patrně rovnou do Vídně, kde mohl v r. 1830 získat výuční list a mohl za ním přijít o 4 roky mladší bratr Jan. Oba se tu uchytili a také se ve Vídni oženili. Víc však o nich nevíme.

V roce 1827 byl v Lanškrouně vysvěcen nový kostel sv. Máří Magdaleny, postavený ve střízlivém empirovém slohu.

V roce 1831 byla škola opět v dezolátním stavu. Komise, která měla posoudit stav, se dne 14.7.1831 propadla z půdy rovnou do učebny. Opravy zaplatil kníže pán.

V roce 1829 byla dána do provozu silnice z Lanškrouna do Svitav, odkud již existovalo spojení do Prahy, Brna a Olomouce. O tři roky později (1832) byla postavena nová silnice z Lanškrouna do Litomyšle. Roku 1838 se začala stavěla císařská silnice z Opavy přes Šumperk a Červenou Vodu do Jablonného, odkud se připravovalo napojení  na Hradec a Prahu. Na této stavbě dle Kroniky (1) našlo práci mnoho lidí z Výprachtic. Právě od této silnice se v budoucnu postaví odbočka přes Čenkovice do Výprachtic.

V září 1832 přišly zprávy ze Slezska o epidemii tzv. asijské cholery a už v říjnu se nemoc objevila v Králikách. V matrice jsem však nenašel žádný zápis, že by někdo z rodu Hejlů na tuto epidemii zemřel.

Vyslat 2 syny do Vídně asi nebylo levné a nejspíš proto se Josef rozhodl 20.7. 1830  prodat chalupu č.254 Františku Reslerovi za 120 zlatých. Za 2 roky pak prodal i chalupu č.148 Antonínu Hejlovi (kód 1231142) za 290 zlatých. Naproti tomu 17.8.1835 koupil od Františka Marka za 153 zlatých. chalupu č. 211 (postavenou v roce 1794 Martinem Markem).

V roce 1834 skončil školu syn Josef a začal se plně věnovat hospodářství, aby ulevil otci, který už dosáhl šedesátky.

V témže roce se začala stavět zeď kolem hřbitova a byla dokončena za 3 roky.

V roce 1837 vyšel ze školy i Vincenc. Jaké řemeslo dát jemu? Tomu se budeme věnovat v příští  kapitole.

Konečně v roce 1840 vychází ze školy i poslední Josefův syn, Ignác. Máme o něm jen jedinou právu, a to že v roce 1849 zemřel ve Vídni. Co to může znamenat? Především rok 1849 byl rokem revoluce a smrt mohla být násilná. A proč ve Vídni? Buď přišel do Vídně za svými staršími bratry Františkem a Janem a připletl se do nepokojů na straně revolucionářů a nebo byl odveden do armády a zahynul jako voják. Nevíme.

V listopadu téhož roku 1849 zažila Josefova rodina také jednu šťastnější událost, protože Vincenc se ženil s Annou Prokopcovou, dcerou zámožného sedláka Josefa Prokopce ze statku čp.18. Nevěsta měla dostat věnem chalupu, která měla být teprve postavena na zahradě statku. Josef otec se rozhodl, že stavení č. 211 prodá synu Josefovi za 240 zlatých s tím, že Vincenc  v čp. 211 ještě zůstane a bude provozovat kovářství až do doby, než se bude moci přestěhovat do chalupy od Prokopců. Kup byl zapsán 29.11.1853.

Na počátku jara roku 1856, 17.dubna,  zemřela matka Cecilie na stařeckou sešlost – bylo by ji za měsíc 69let. S Josefem žila v manželství 47 let. Josef přežil Cecili jen o 2 roky. Umírá v nedožitých 74 letech, v pravé poledne 9.5.1858, na tuberkulozu.

Téhož roku, o školních prázdninách 20. července, se opět  propadly stropy v  70 let staré „knížecí škole“. Už 21.9. byly vyměřeny základy nové školy a 4.10. vedl farář Bruckner spolu se starostou Jáchymem Skalickým průvod z nedělní mše na staveniště školy k slavnostnímu zahájení stavby. Škola stála 23 tisíc zlatých, byla vysvěcena hradeckým biskupem 22.6.1859,ale učit se v ní začalo až 25.10.1860. Do této školy, kterou naše generace zná pod názvem „stará škola“, pak chodily všechny děti našeho praděda Vincence.

V roce 1859 syn Josef prodává chalupu č.211 Janu a Anně Skalických a nejspíš se přiženil do jiné vesnice,  protože záznam o sňatku ani úmrtí ve výprachtické matrice neexistuje. Dodejme jen, že jako nájemníci v chalupě dále zůstali Vincenc s rodinou (do roku 1869) a  jeho neprovdaná sestra. Johana (zemřela zde 2.1.1873 na trombozu.