V sobotu 2.3.1867 se v chalupě čp.211 opět rozlehl křik novorozence. Na svět přišel poslední syn Vincence a Anny Hejlových. Do kolébky mu nakukovalo pět sourozenců: 17-letý Josef (který se už učil u táty v kovárně), školáci 10-letá Františka a 7-letý Václav a nejvíce zvědaví ti nejmladší, 5-letý Toník a 3-letý Honzík. Za týden, v neděli před „velkou“ mší, ho farář Václav Brukner pokřtil a do matriky mu zapsal jméno Bernard. Všeobecně se mu říkalo Bernat. Prvé, co Bernátek vedle hlasů rodičů a sourozenců začal vnímat, bylo zvonění kovadliny z tatínkovy kovárny. Tato zvonkohra ho provázela celý život. Pro snadnější orientaci uvádím strukturu budoucí Bernatovy rodiny. 

Bernatovo dětství

Chalupa Bernatových rodičů stála ve svahu s plošinkou na západní straně, kde byl vchod. Okna světnice byla obrácena k jihu. Na severní straně stavení byla stodola, k níž byla přistavěna malá kovárna. Byla tu dosti velká zahrada se zákoutími pro dětské hry a s pěknými výhledy do údolí potoka Moravské Sázavy i ke kostelu.

Když byly Bernátkovi dva roky, měl toto krásné místo opustit. Celá rodina žila přípravami na stěhování do nové chalupy, která se už od loňska stavěla na zahradě dědy Prokopce, půlhodinku cesty po proudu potoka. Celé léto 1869 panovala velká vedra, ale když koncem září došlo ke stěhování, deště nebraly konce.

V době stěhování byl nejstarší bratr Josef už 19-letý. Do školy chodili bratři Václav (9-letý) a Antonín (7-letý) a sestra Františka (12-letá). Ta už za 2 roky školu ukončí a začne mamince Anně pomáhat s výchovou mladších bratrů.

V roce 1870 šel do školy bratr Jan. Ten pak za 3 roky, 1. září 1873, povede poprvé do školy i Bernátka.

V červnu 1874 ukončil školu bratr Václav a šel rovněž do učení k tátovi. V září 1874 se ženil nejstarší Bernatův bratr Josef, již jako kovářský tovaryš.

V roce 1876 vychodil školu další Bernátkův bratr, Antonín. O něm víme jen to, že odešel do Vídně a úspěšně se tam uchytil.

V říjnu 1878 dokončil školu bratr Jan a nastoupil do učení na mlynáře (snad do mlýna v Čenkovicích).

rámeček: o škole, kam chodily Vincovy děti přidat tabulku počtu dětí 1799-1884 ?

Jednopatrová škola, postavená v roce 1860, byla pouze dvoutřídní. Učebny byly umístěny v přízemí a už po 7 letech se jejich stropy začaly prohýbat. Řešilo se to podpěrami, takže třída se podobala spíš stodole.

Třídy byly přeplněny. V roce 1870 bylo ve Výprachticích 489 školou povinných dětí. I když stovka starších žáků chodila do bytu řidicího učitele Františka Schütze, do každé třídy se musely vejít dvě stovky dětí.

V roce 1875 bylo nařízeno vytvořit třetí třídu. V té souvislosti konečně došlo na opravu stropů, ale pro další třídu ve škole místo nebylo a začalo se učit všelijak po chalupách.

V roce 1877 bylo uloženo zřídit ještě třídu čtvrtou. V tu dobu se kromě školy učilo ve stavení čp.6 (tehdy u Kobzů, za našeho dětství to byl statek u Vávrů) a v čp.1 (na rychtě).

O podmínkách u Kobzů si učitel Pražák v roce 1881 zapsal toto:
- do 7 lavic se musí vejít 140 žáků
- stropy jsou nízké a podlaha zčásti hlíněná nebo kamenná
- do třídy proniká zápach z chléva a ze sušení lnu
- okna jsou malá a stále zarošená, žáci nevidí na tabuli
- vyučování je rušeno bučením dobytka, mlácením cepů a
   křikem domácích lidí

V roce 1883 bylo nařízeno rozšířit školu o 5. třídu. Konečně se sáhlo k úpravám budovy, aby se do ní všech pět tříd umístilo.

Škola měla i jiné problémy. V únoru a březnu 1893 se ve škole vyskytl tyfus, na který 2 žáci zemřeli. V letech 1875-96 byl řidicím učitelem Antonín Michalička (*1844), výborný hudebník.

Léta učňovská a tovaryšská

22.1.1881 se Bernatova jediná sestra Františka provdala za jistého Marka do Čermné.

2.3.1881 Bernat končí školu a stává se posledním tátovým učněm

Kolem roku 1885 (odhad) se Bernatův bratr Václav, 25-letý kovářský tovaryš, oženil do Jakubovic (mezi Šilperkem a Šumperkem). Rodné jméno nevěsty jsem nezjistil.

V roce 1883 byl založen sbor dobrovolných hasičů a byla slavnostně vysvěcena ruční stříkačka.

V roce 1887 se ve Vídni oženil i nejstarší Bernatův bratr Antonín. Jméno nevěsty rovněž neznáme. Po skončení prvé světové války Antonín ještě udržoval písemný styk se sourozenci (nejmladší Bernatův syn Čeněk vzpomínal, že se doma o Antonínově rodině mluvilo jako o Vídeňácích). Po Bernatově smrti v r.1926 kontakt zanikl.

2.12.1888 oslavy 40. výročí vlády císaře Františka Josefa II.

9.2.1891 se oženil bratr Jan, v té době již mlynářský tovaryš. Se ženou Vincencií Reslerovou se usadili na mlýně v Čenkovicích. Od té doby v chalupě čp. 320 zůstal jen Bernard s rodiči.

Z událostí v obci stojí za pozornost zřízení výpravčí pošty v roce 1893.

Bernatova rodina

V sobotu 16.února 1895 farář Josef Neškudla oddal 28-letého kovářského tovaryše Bernarda Hejla s 23-letou Františkou Chládkovou, dcerou Josefa Chládka z čp.243. Chládků bylo ve Výprachticích několik větví, rozlišovaných přezdívkami. Tito Chládkové měli přezdívku „Bernatovi“ podle nevěstina pradědy Bernarda (žil v letech 1771-1837).

Přesně za 9 měsíců, v sobotu 16.11.1895, se novomanželům narodila dcera, která dostala jméno Marie.

Druhým potomkem byl syn Josef, narozený ve středu 30.6.1897.

Když bylo Bernatovi 31 let (v roce 1898), převzal od 75-letého táty chalupu čp. 320.

Zima 1898-99 byla mírná a krátká, začátkem února rozkvetly bledule, 11.února šly děti do školy bosky. Zato léto bylo studené a deštivé.

V polovině září byla sloužena zádušní mše za císařovnu Alžbětu (Sisi), která byla 10. září zavražděna v Ženevě.

V sobotu 3.6.1899 přišel na svět druhý syn, jehož pokřtili jménem Karel.

Za dva roky, ve středu 27.3.1901, se pak narodil třetí syn Rudolf.

Týden před poutí roku 1901, ve středu 31. července, zemřela Bernatova máma Anna ve věku 74 let. V úmrtním listu byla jako příčina smrti zapsána „sešlost věkem“. Skoro osmdesátiletý táta Vinca osaměl. . Náš strýc Čeněk vzpomíná, že „poslední léta strávil Vinca u své jediné dcery Františky v Čermné“. Důvodů k tomu mohl mít několik. Chalupa byla přeplněná a bylo těžké nalézt trochu klidu. Jediná dcera byla nejspíš Vincovým miláčkem a byla-li i podobná na svou maminku, Vincu to táhlo za ní. Kdy odešel do Čermné, to nevíme. Mohlo to být brzy po ovdovění, třebas už v roce 1902, nebo až v roce 1910 (viz pozdější zmínku o chalupě čp.15).

V pondělí 1.9.1901 šla poprvé do školy prvorozená Bernatova dcera Marie. Nastupovala do školy, které se už začínalo říkat „stará škola“ , protože se už připravovala stavba školy nové. Protagonistou nové školy byl stávající řidicí učitel František V.Černohouz (*1857 v Jamném), který ve Výprachticích působil v letech 1898 až 1906.

Dva roky po Rudolfovi, ve středu 21.1.1903, přišla na svět druhá Bernatova dcera Františka.

Ve dnech 18.,19. a 20. dubna přišla veliká sněhová bouře. Děti nemohly jít do školy. Sněhu bylo veliké množství, vytlačil vodu ze břehů potoka na okolní louky a zahrady a trvalo dva týdny než odtál.

Na podzim téhož roku, v úterý 1.9.1903, jde poprvé do školy Josef, stále ještě do „staré školy“. Naproti ní už však rostla stavba školy nové, která se měla otevřit již příští rok.

Pěstování lnu bylo pro výprachtické sedláky hlavním zdrojem příjmu. Proto pěstitelé 22.5.1904 založili Lnářské družstvo, koupili od sedláka Bednáře pozemek a v roce 1905 na něm postavili pazdernu.

Léto 1904 bylo nadmíru suché, pršelo jen 25.6., 27.7. a 22.8. Jarní obilí a louky byly slunkem vypáleny. Ve studních bylo málo vody. Stromy na stráních uschly. Potokem protékal jen malý pramínek vody. Ten poslední déšť stačil pouze k záchraně brambor.

Ve čtvrtek 1.září 1904 se slavnostně otvírá nová škola, která má 5 tříd obecné a 3 ročníky měšťanské školy. Představuji si slavnostní ranní mši za účasti všech školních dětí, učitelů a četných občanů, slavnostní kázání v kostele, pak průvod k nové škole, tam proslov starosty a zajisté vyzvednutí zásluh státu z úst zástupce hejtmanství, k tomu nástup vojenských veteránů a vystoupení muzikantů.

Za rok, v pátek 1.9.1905 se Karel stává prvňáčkem nové výprachtické školy, která se stala chloubou vesnice.

V sobotu 7.7.1906 přichází na svět třetí dcera. Dostala jméno Anna, po obou babičkách.

Zde se nemohu ubránit malé poznámce k datům narození dosavadních 7 Bernatových dětí:
• Marie se narodila přesně 9 měsíců po svatebním dnu
• další děti přibývaly trvale v intervalu 2 let
• maminka Františka přiváděla své děti na svět zásadně jen v sobotu (3x) nebo ve středu (4x). Že by železná pravidelnost vládla u kovářů i v rodinném životě?

Na konci zimy, 5.3.1907, vznikl požár v družstevní pazderně. Hasiči naštěstí oheň zvládli a sedlákům spadl velký kámen ze srdce.

V pondělí 2.9.1907 jde poprvé do školy 6-letý Rudolf. Řidicím školy je od loňska Karel Otakar Hubálek (*1859 v Dlouhé Třebové), který bude v této funkci působit až do roku 1917 a povznese výprachtické školství na vysokou úroveň.

21.3.1909 koupil Bernat v exekuční dražbě chalupu čp.15. Těžko říci, co ho k tomu vedlo. Byla to spekulace nebo prostá přelidněnost jeho chalupy? V jediné světnici žili v tu dobu Bernat se ženou a se 7 dětmi (nejstarší Marii bylo 14 a nejmladší Anně 3 roky). O Bernatově tátovi víme, že poslední léta svého života trávil u své dcery Františky, provdané Markové, v Čermné. Nevíme však kdy tam odešel. Jestli byl ještě v roce 1909 v přeplněné chalupě čp.320, pak tam 86-letý stařec neměl dost klidu a Bernat mu třebas chtěl nabídnout klidnější kout. V červnu 1910 však Bernat chalupu čp.15 zase prodává, což by mohlo znamenat, že táta Vinca o tu chalupu zájem neměl a rozhodl se odejít do Čermné.

Ve čtvrtek 1.9.1909 se prvňáčkem stává Františka. O pár dní později, 20.září, se narodila čtvrtá dcera. Sotva ji však stačili pokřtít jménem Ludmila, již 26.září zemřela na katar střev.

V úterý 6.9.1909 v 10 hodin dopoledne se strhla veliká bouře. Liják s kroupami trval 2 hodiny. Potok se vylil ze břehů, louky byly zaneseny bahnem z polí, voda strhávala mosty a lávky

16.11.1909 ukončila školu Marie.

Ve čtvrtek 1.9.1910 nastupuje do 1.třídy 6-letý Václav.

Zima 1910-11 byla téměř beze sněhu a většina ozimů vymrzla. Léto bylo suché a horké (teplota prý přesahovala 400C). I tak už slabá úroda byla pak téměř zničena obrovskou bouří, která se přihnala ve středu 26.7.1911 ve 2 hodiny odpoledne a v pásu mezi kostelem a pazdernou přinesla kroupy o velikosti vlašského ořechu. Pověrčiví lidé byli přesvědčeni, že vinu na tom všem má kometa, která byla v říjnu předešlého roku pozorována na večerním nebi po západu slunce.

Uprostřed onoho horkého léta 1911 Josef vychází školu a stává se prvním Bernatovým učněm.

V úterý 18.7.1911 se Bernatovi narodil pátý syn, který dostal jméno Vincenc, po dědovi. Mohlo to být i určité gesto vůči dědovi, který s blížící se devadesátkou už jistě nebyl zcela zdráv.

Na počátku příštího jara, 25. března 1912, Bernatův táta a zakladatel dynastie kovářů-Kubíčků opouští tento svět ve věku 89 let. Pochován je v Čermné.

V létě 1912 údajně řekl Bernat svému synu Josefovi „Co jsem uměl, to jsem tě už naučil, teď musíš do světa“. Bernat totiž neměl mistrovské zkoušky a nemohl by tedy Josefa k mistrovským zkouškám připravit. Strýc Antonín Chládek (*1880) z matčiny strany, který zastával místo na pražském magistrátě, opatřil patnáctiletému Josefovi místo u firmy Železný v Praze.

2.9.1912 jde poprvé do školy Anna.

V letech 1912-13 chodil s Karlem do stejné třídy výprachtické měšťanky jeho bratranec Jan Hejl (*5.8.1899) z Čenkovic, syn mlynáře Jana Hejla (*1864).

V úterý 3.6.1913 Karel vychází ze školy a chystá se po prázdninách na pivovarnickou školu.

Léto 1914 přineslo válku. Události se začaly odvíjet poznenáhlu, odvoláním tradiční slavnosti na závěr školního roku kvůli atentátu, který se udál v Sarajevě 28.6.1914. Dne 6.7. se pak konaly smuteční bohoslužby za zabitého následníka trůnu Ferdinanda d´Este a za jeho choť (hraběnku Chotkovou, českého původu).

V neděli na svatou Annu, 26.července, se vesnicí rozléhal virbl obecního posla, který sbíhajícím se obyvatelům oznamoval, že císař František Josef I. vydal provolání ke svým národům a vyhlásil částečnou mobilizaci proti Srbsku. Už druhý den vozy odvážely rukující muže do 42 let k Lanškrounu. Všichni věřili, že bude stačit „Srba“ jen postrašit a že do brambor budou zase všichni doma.

Naši rodinu válečná hrozba ještě nezasáhla. Bernatovi bylo už 47, nejstarší syn Josef měl 17 a druhý Karel teprve 15 let.

28.7. Rakousko vyhlásilo Srbsku válku a 31.7.1914 byla mobilizace rozšířena na další ročníky

V neděli 20.9.1914 se Hejlovým narodila další dcera a dostala opět jméno Ludmila.

V sobotu 27.3.1915 Rudolf dosáhl věku 14 let, ukončil 3. ročník měšťanky a chystal se na podzim do hospodářské školy v Litomyšli.

V létě 1915 psal Josef z Prahy domů, že už má výuční list v kapse a že úspěšně složil přijímací zkoušky na strojní průmyslovku. Snad psal i o velké slávě, se kterou byl na pražském Staroměstském náměstí dne 6. července odhalen velkolepý pomník Mistra Jana Husa od sochaře Čalouna. Bernat byl na Josefa velice pyšný, ale znepokojovalo ho, že už dosáhl odvodového věku 18 let a že asi bude muset do války. K tomu skutečně došlo a Josef jako strojní odborník byl přidělen do muniční továrny ve Vídni, kde pak dva roky vyráběl dělostřelecké granáty. Nyní už tedy válka zaklepala také na dveře Bernatovy chalupy.

Nedostatek potravin se stupňoval, kontroly prohledávaly stavení a pátraly po obilí a mouce. Lidé si pekli chleba ze šrotu, ale i šrotování obilí bylo zakázáno a nalezení šrotovníku při kontrolách mělo těžké následky. Byla odebírána i řepa a místo ní se fasovala řepa poloshnilá, znehodnocená špatným skladováním ve vojenských magacínech.

Podzim 1916 probíhal ve znamení slavnostních bohoslužeb, vztahujících se k císařskému dvoru. Ve středu 4.10.1916 (jako každý rok) se v kostele sloužila mše k narozeninám císaře. V pondělí 21.11.1916 však císař zemřel a za několik dní nato se konala mše zádušní. V neděli 10.12.1916 byla sloužena opět slavnostní mše, tentokrát k nastoupení nového císaře Karla I. na trůn. Do Vídně byla odeslána holdovací adresa.

V květnu a červnu 1917 panovalo veliké sucho, od července zase skoro nepřetržitě pršelo, úroda byla velmi slabá a nedostatek potravin se ještě zhoršil.

Čtvrtek 30.8.1917 byl pro Bernatovu rodinu smutný, téměř 3-letá Ludmila zemřela na záškrt.

V pondělí 3.9.1917 jde nejmladší Bernatův syn Čeněk do 1. třídy.

Na jaře 1918 je mobilizován Karel a dostává se na italskou frontu. Zhruba ve stejnou dobu je na italskou frontu odvelen i Josef.

o italské frontě a legiích

Rakouská armáda měla na italské frontě asi 800 tisíc mužů, italská strana byla o 50 tisíc mužů početnější. V roce 1918 bylo hlavním bojištěm údolí řeky Piava. V rovinatém terénu s bujnou vegetací obě strany podnikaly četné útoky a protiútoky, frontová linie byla stále v pohybu, bylo tu mnoho padlých, raněných i zajatých. Češi a Slováci, kteří padli do zajetí, vytvářeli dobrovolné skupiny, působící v rámci italských útvarů převážně jako průzkumníci, protože dobře znali rakouskou stranu fronty. Už v lednu 1917 byl v zajateckém táboře Santa Maria Capua Vetere založen Československý dobrovolnický svaz jako základ budoucích čs. legií. V dubnu 1918 uzavřel generál Štefánik s italskou vládou dohodu o zřízení samostatného čs. vojska. Již v dubnu vznikly 2 střelecká brigády (č.11 a 12), brzy na to 5 střeleckých pluků (č.31 až 35) a 2 pluky dělostřelecké (č.6 a 7).

Rozhodující boje na Piavě začaly v červnu 1918. Do nich úspěšně zasáhly i čs. legie pod velením italského generála Piccione. Dalším úspěchem čs. legií bylo vítězství na planině Doss Alto 21. září 1918. Ve stejné době byl založen další čs.pluk, a to 39. výzvědný střelecký. Celkem dosáhly čs. legie v Itálii stavu 19500 mužů.

Je pravděpodobné, že Josef i Karel se ocitli zrovna na Piavě, protože Rakousko posilovalo především tento úsek fronty. Němci v květnu 1918 totiž na západní frontě úspěšně rozvíjeli útok ve směru na Paříž. Vítězství se zdálo blízko, Rakušáci se chtěli také ukázat, zlomit Taliány na Piavě, otevřít si cestu hlouběji do Itálie a pokořit Benátky, Veronu a Mantovu.

V sobotu 15.června 1918 za svítání se nad údolím Piavy rozehřměla děla. Byla to předehra rakouské ofenzivy na 120-kilometrovém úseku fronty od městečka Asiago v Alpách až po břehy Jadranu. Pak začal útok, nemilosrdná řež muže proti muži. Na obou stranách byli také Češi a Slováci, jedni v rakouských a druzí v legionářských uniformách. Konec rámečku

Bylo to snad právě v tomto vražedném údolí, kde byl Karel těžce zraněn? V polním lazaretu mu vyjmuli z břicha střepinu dělostřeleckého granátu, část střeva mu nahradili kusem střeva ovčího. Odeslali ho do lazaretu v Opavě, kde se léčil ještě déle než rok a byl propuštěn jako poloviční invalida. Toto zranění ho osudově poznamenalo na celý život (prodělal několik dalších operací, nejméně dvakrát oslepl). A bylo to snad také na Piavě, kde se Josef dostal do zajetí? Víme jen, že potom vstoupil do čs. legií.

Vraťme se však do Výprachtic.

Ve středu 24.4.1918 se v kostele konaly bohoslužby k uctění jmenin císařovny Zity. Brzy nato, ve čtvrtek 9.5.1918 byly slouženy opět bohoslužby, tentokrát k císařovniným narozeninám.

Nedostatek potravin stále narůstal. Nejhůř na tom byli lidé ve velkých městech, kteří v červnu 1918 pořádali tzv. hladové demonstrace.

Zpráva o pádu monarchie přišla do Výprachtic v úterý 29.října.

V pátek 8.11. se konal slavnostní průvod od školy na Hoblouň a zpět až do Koburku. Červenobílé vlajky, hudba, provolávání slávy. Pamětníci tohoto pochodu byli možná inspirátory podobného pochodu, který se odehrál o čtvrt století později, v neděli 6.května.1945. Ale o tom, až přijde čas.

Němci v Lanškrouně a okolních obcích odmítali uznat Československou republiku a domáhali se zřízení autonomie Deutschböhmen v rámci Rakouska. Dne 27.11.1918 bylo pak město obsazeno útvarem 30.pěšího pluku čs. armády, který učinil německému avanturismu přítrž.

Podobně se chovali Němci i v dalších pohraničních oblastech Čech a Moravy a Maďaři na Slovensku.

Pořádek musela nastolovat rodící se čs. armáda, jejíž jádro tvořili legionáři. Tak se Josef dostal se svým plukem italských legií na Slovensko a strávil tam celý rok 1919.

Josef na Slovensko

Tamější situace  :

Dne 13.11. maďarská vláda vyslala na Slovensko vojsko s cílem udržet Slovensko jako součást Velkého Uherska. Československá vláda odpověděla tím, že vracející se italské legie nasměrovala na Slovensko. Velením byl pověřen generál Piccione, který byl pak až do 4.6. 1919 vrchním velitelem na Slovensku.

11.12.1918 byla v Košicích vyhlášena Slovenská lidová republika, proklamující připojení východního Slovenska k Maďarsku. Její konec nastal za 3 týdny, když 30.12. do Košic vstoupila čs. armáda.

1.1.1919 čs. armáda obsadila Bratislavu.

25.3.1919 bylo na Slovensku vyhlášeno stanné právo

27.4.1919 čs. vojsko vstoupilo na území Maďarska. Nebylo však úspěšné, 23.5.1919 utrpělo u Miskolce od maďarské rudé armády porážku a muselo ustoupit zpět na Slovensko.

2.6.1919 Maďaři obsadili Nové Zámky

4.6. 1919 se stal velitelem všech branných sil ČSR franc. generál Pellé (dosud velel jen v českých zemích, kde armáda likvidovala odpor sudetských Němců)

6.6.1919 Maďaři obsadili Košice a Užhorod 16.6.1919 byla v Prešově vyhlášena bolševická a promaďarská Slovenská republika rad Maďaři v tu dobu drželi celou třetinu území Slovenska.

7.7.1919 byli Maďaři z východního Slovenska vytlačení a slovenská rudá republika zanikla. Teprve v prosinci 1919 bylo Slovensko vyčištěno a začala demobilizace legionářského vojska.

Zpět k rodině

Bylo skoro rok po válce, ale její stín na Bernatově rodině ležel dále. Karel byl pořád ještě v lazaretu v Opavě a Josef sloužil v armádě na východním Slovensku. Marie se chystala ke svatbě a byla by ráda, aby byla celá rodina pohromadě. Vyšlo ji to jen napůl, Karel se vrátil z léčení, ale Josef to nestihl.

Svatba se konala v sobotu 4.10.1919, ženichem byl Adolf Šebrle (26 let) z Haldy. Dochoval se snímek svatebčanů,

na němž vidíme v prvé řadě odleva: v zadní řadě odleva: doplnit !

Před vánoci 1919 se konečně doma objevuje i Josef. Po krátkém oddechu se znova pustil do řemesla po tátově boku. Časem složil mistrovské zkoušky, takže když se v prosinci 1921 z Jakubovic vrátil čerstvě vyučený bratr Václav, mohl i jeho k mistrovské zkoušce připravit.

Karel nemohl sehnat práci (byl absolventem pivovarnické školy). V roce 1920 se začal zajímat o nábor lidí do Francie (oblast při belgických hranicích byla téměř vylidněna

V roce 1925 postavilo mlékařské družstvo novou mlékárnu. Nedaleko od Hejlovy chalupy byl do pravého břehu u silnice vyhlouben velký zářez a do něho byla usazena moderní budova mlékárny, od níž si sedláci z Výprachtic i okolí slibovali zvýšení odbytu mléka.

Na podzim 1925 jde Václav na 18 měsíců na vojnu, k ženistům do Petržalky.

Fotka

18.7.1925 se žení Josef

10.7.1926 Bernard umírá na rakovinu žaludku. Dožil se jen 57 let. Chalupu přebírá jeho žena, naše babička Františka.

1926 parcelace lichtenštejnského velkostatku v Lanškrouně, příchod 9 českých rodin: Hejlovi, Ježkovi, Balcarovi…..

30.10.1926 se vdává Anna

8.1.1927 se žení Rudolf, v té době dílovedoucí v mlékárně

Jaro 1927 Václav se vrací z vojny.

26.10.1929 se Václav žení.

17.4.1930 se narodila dcera Miladka ještě v čp.41.

Květen 1930 se stěhují na Bůžkovo.

10.6. Miladka zemřela.

V létě 1930 Václav začíná stavět čp. 32. Zedníci Standa Černý, Jožka Martinů a Tonda Ptáčků. Dostavěno 1932. Máma nosila na stavbu vodu a mastnici z Bednářovy louky. Já jsem se narodil už v novém stavení.