Praobyvatelé krajiny

Další stopu člověka nacházíme až 50 km na východ od naší krajiny, a to v  Mladečských jeskyních  na Litovelsku. Žil tu tzv. člověk  kromaňonský. Tento člověk se objevil ve střední Evropě asi před 40 tisíci lety. Podle Hlinky (30) jich žilo v českých zemích pouze několik tisíc. Člověk z Mladče je považován za nejstaršího kromaňonce v Evropě (44). Byl to stále ještě sběratel a lovec.

Z doby asi před 12000 lety pochází nález stepního osídlení v Moravské Třebové a ojedinělé nálezy v Třebářově a v  Bohdíkově (16).

Další stopou je celá řada mezolitických artefaktů ze sídlišť v trojúhelníku měst Litomyšl, Choceň a Ústí n.O. (7). Byla tu sídla původního neindoevropského lidu ze 6. tisíletí př.Kr.

V 5. až 4. tisíciletí se  klima ve střední Evropě dále oteplovalo ( bylo asi o  2 stupně tepleji než dnes ). Středomořské národy  zde nacházejí novou půdu s příjemným podnebím. Přicházely od pobřeží Řecka a Chorvatska a hlavně celé kolony zemědělců s vozy,  nářadím i dobytkem podél Dunaje. Byli to Židé, Féničané, Arabové a další. Znali již několik druhů pšenice, ječmen a proso. Přinášeli nový životní styl – orientaci na rostlinnou stravu a na stálejší usídlení. Znali tkalcovský stav. Usazovali se na úrodných nivách a vyhýbali se záplavovým a horským oblastem. Největším sídlištěm prvních zemědělců na Moravě byla Mohelnice.

Před několika lety byly při stavbě nové silnice v Postřelmově u Zábřeha nalezeny pozůstatky  neolitické vesnice lidu s lineární keramikou z 5. tisíciletí př.Kr.

Hora (22) v dílu I. uvádí k této době velmi zajímavý komentář: Píše, že "zemědělství se k nám šířilo od jihovýchodu. Proto je přirozené, že neolit  se objevil nejprve na Slovensku, poté na Moravě a odtud (patrně z Hané, mezerou mezi Českomoravskou vrchovinou a Orlickými horami) vstoupil do Čech."

 Takovými „mezerami“ jsou údolí Loučné od Svitav k Litomyšli a Chocni a také lanškrounská kotlina. Do těchto mezer lze z Hané vstoupit podél říček Třebůvka a Moravská Sázava.

To by mohlo znamenat, že naše krajina vešla do historie jako jedna z bran, jimiž do Čech přicházela i neolitická civilizace (5000 až 3000 let př.Kr.). A dále, že se některé kmeny prvních zemědělců rozhodly na úrodnější části lanškrounské kotliny usídlit trvaleji.Tomu by nasvědčoval i  nález, který uvádí Musil ve své knize (7). V jižní části lanškrounské kotliny, v Damníkově, byla totiž nalezena neolitická kamenná sekera z období kultury lidu s tzv. vypíchanou keramikou (to znamená asi z 5. tisíciletí př.Kr.).

Nedaleko odtud pak byl nalezen neolitický sekeromlat v obci Semanín u Č.Třebové a další i v Ústí n.O., (4. tisíciletí).

ilustrace (49) : neolit - kácení stromů pomocí amfibolitového sekeromlatu. (zobrazeno s laskavým svolením autora P. Modlitby)
 

To je už však svědectví o jiném lidu, který přicházel jako druhá vlna z Balkánu, totiž o bojovných pastevcích, kteří pronikali násilím mezi první zemědělce. Jejich poznávacím znamením byla   keramika lengyelská . 

Nakonec ještě jedna zvláštnost. V závěru eneolitu, na sklonku 3. tisíciletí, byla Sloupnice u Ústí n.O. osídlena neindoevropským kmenem lovců-lučištníků až ze západního Středomoří. Poznávacím znamením tohoto lidu byla keramika zvoncových pohárů.

Tím jsou zatím vyčerpány hlavní upomínky na paleolit i neolit (tj. až do doby 3000 př. Kr.) v naší krajině. Z doby bronzové (2000 až 1000 př.Kr.) připomeňme, opět dle Musila (7), artefakty z Dolní Dobrouče, Chocně a dalších.

Připomeňme alespoň bronzovou sekeru a hrot kopí ze sbírek lanškrounského muzea.

Na stejnou dobu upomínají webové stránky vesnice Dětřichov, která leží těsně za horizontem Hřebečovského hřebene. Mluví o pěstování obilí v této lokalitě kolem r. 1000 př. Kr.

V 6. století př.Kr. je západní polovina Čech osídlena kmenem Bójů, což dosvědčují stovky archeoloických nálezů. Východní Čechy a Morava zůstávají osídleny kmeny nekeltskými.

První kontakt naší krajiny s Kelty přišel až ve 4. století př.Kr. Tehdy přichází z Porýní a ze severovýchodní Francie druhá vlna keltské kolonizace. Neznámé kmeny obsazují  Poohří a Polabí, postupují proti proudu Labe dále k východu, část obsazuje horní Slezsko, část pokračuje dále na Moravu. Zde Keltové museli opět projít údolími Moravské Sázavy a Třebůvky.

Druhý kontakt byl trvalejší. V blízkém sousedství naší krajiny, u pramenů Moravy, se dle (42) usadil keltský kmen Marsignů, který se zabýval těžbou rud. Jejich přítomnost dosvědčuje i nález zlaté keltské mince v Králikách – viz (7). 

Tam se těžilo  železo a stříbro, ve St.Městě p.Sněžníkem zlato, stříbro a také tuha, která se přidávala do keramického těsta. Keltové se vyznali v hlubinné těžbě, uměli šachty vydřevit, vyzdít, odvodnit i odvětrat. Východním sousedem Marsignů byl další keltský kmen Kotinů, který těžil rudy a tavil kovy na území od Pradědu až po Horehroní. Zásluhou Keltů bylo, že z Itálie (kde dobyli Řím r. 383 př.Kr.) přenesli do střední Evropy vymoženosti antické civilizace v obdělávání půdy a v řemeslné práci (pluh, motyka, lopata, pila, řetěz, kladivo, kleště, pilník, hrnčířský kruh, otáčivý mlýn, tavení skla a další). Tyto poznatky dovedli Keltové využít pro rozvoj své kultury. Vinou své nesvornosti však Keltové nikdy nevytvořili stát a dobyté země opět ztráceli. Na vrcholu své slávy v 1. století př. Kr. se dostali pod veliký tlak Římanů z jihu a Germánů ze severu. Stavěli opevněná města (oppida) na kopcích, která umožňovala kruhovou obranu. Nejblíže k nám leželo oppidum Staré Hradisko u Prostějova (mělo rozlohu 37 ha), vybudované v 1.stol. př.Kr.. Keltové stavěli kamenné budovy, silnice s mosty. V Alpách těžili sůl a povýšili ji na hlavní předmět obchodu. Vyráběli nástroje, zbraně, šperky, sukno, plátno, mýdlo a další.

Byli učenliví, vynalézaví, ale také nesnášenliví a nesvorní. keltském osídlení blízkého Pomoraví uvádí J.Valíček (ve vlastivědné publikaci Šternberský okres, 1957), že Keltové sem přišli v 5.stol.př.Kr., pozvedli zemědělství, zavedli těžbu a tavení železné rudy, těžbu stříbra a rýžování zlata. Díky tomu vzniklo na Hané středisko bohatství, což muselo zcela určitě podněcovat obchod s obdobnými středisky v Čechách přes naši kotlinu.

Keltské bohatství nejvíce lákalo Germány, kteří na přelomu letopočtu keltskou kulturu rozvrátili. Zmocnili se bohatství, ale vymoženosti nepochopili.

Zanikly  kovářské  dílny, keramika se  od  hrnčířského kruhu vrátila k lepení. V osídlení převládly  malé vsi, obdělávání půdy kleslo na úroveň neolitu.

Keltové i v dobách svých vítězství měli sklon k mísení s obyvatelstvem poražených zemí. Nyní, sami v roli poražených, se asi  příliš nebránili asimilaci s Germány a možná i se Slovany, kteří sídlili na polské straně Jeseníků. V tomto směru je zajímavé tvrzení  již citovaného J. Valíčka, že v 5. století po Kr. se  Slované objevovali nejprve v horském kraji, kde mýtili lesy a těžili rudy. To by podporovalo názor některých historiků (prof. Lubor Niederle a jeho žák Emanuel Šimek), že ještě před invazí slovanských kmenů probíhala od 2.stol. infiltrace slovanských kmenů na uvolněná území. Bylo by možné, že tyto kmeny se setkaly v Jeseníkách s keltskými kmeny Marsignů a Kotinů, které ještě koncem 2. století po Kr. zde provozovaly hornictví a hutnictví.

Po infiltraci začala masivní invaze Slovanů. Dle Hlinky (30) probíhala v 5 a 6. století. Přicházeli v mnoha vlnách Moravskou branou a na nových územích nacházeli ještě zbytky obyvatelstva germánského, keltského i středomořského. Po dosažení řeky Moravy, některé kmeny pokračovaly na jih až k řece Dyji a odtud údolím Svratky dále do Čech. Jiné kmeny zamířily do Hornomoravského  úvalu a postupovaly proti proudu Moravy až na konec její nivy u Zábřeha.  A odtud, jak upozorňuje Hlinka (30),  se vydaly stejnou cestou do Čech jako dávné zemědělské kmeny o 4 tis let dříve..               

Lanškrounská kotlina měla tedy příležitost i podruhé sehrát roli vstupní brány nového etnika do Čech. Pohled na mapu napovídá tomu, že údělem naší kotliny nebylo stát se sídelní oblastí, ale spíš kontaktní zónou mezi silně osídlenými oblastmi polabsko-orlickou a pomoravskou.

Příroda ji k tomu vybavila řekou Moravskou Sázavou, která jako jediná z východních Čech odtéká na Moravu.

Ráček (23) popisuje přicházející Slovany jako lidi vysoké postavy t.zv. dlouholebého typu, světlé pleti a modrých očí. Mísením s jinými etniky se prý jejich postavy zmenšily, vlasy ztmavly, oči dostaly různé zabarvení a převládla středolebost. V r. 2008 přišli genetikové s názorem, že modrookost vznikla jako mutace u kmenů, sídlících kolem Černého moře dlouho před stěhováním národů.

Janko v (29) o Slovanech píše, že byli velmi bojovní až krutí, čemuž je naučil  staletý zápas s Tatary. Nejběžnější potravou Slovanů byla prosná kaše s medem a placky z obilného nekvašeného těsta, ryby a rožněné maso. Pili medovinu a pivo z ječmene a ovsa. Bydleli v t.zv. zemnicích (jáma, po obvodě proutěná výpleť, vymazaná jílem, nad tím o zem opřená sedlová střecha, krytá trávou nebo slamou). Oděv si zhotovovali ze lněného plátna a z kůže. Oblékali si těsné nohavice, rubášku až ke kolenům, v chladnějším počasí ještě plášť sepjatý na jednom rameni. Obuv a čepice z kůže. Šperky téměř žádné. Zbraně měli horší než Germáni.

Pekař (18) dodává k povaze Slovanů, že rubem jejich svobodomyslnosti byla neschopnost shodnout se na nějakém názoru a podrobit se vyšším potřebám celku. Cituje řeckého letopisce, že všichni se mezi sebou potírají a nikdo druhého nechce poslouchat“. Tato vlastnost nám zřejmě zůstala.

Usazením Slovanů v naších zemích se završilo střídání etnik. Vznikl prapředek Středoevropana, smíšený v neznámém poměru ze Slovana, Germána, Kelta a zemědělce ze Středomoří.

Nedávno byla zveřejněna zpráva amerických lékařů, kterou pro ČTK v srpnu 2002 komentoval hematolog Milan Macek z Fakultní nemocnice v Motole. Zpráva  tvrdí, že u Čechů se vyskytují genové zvláštnosti všech etnik, která v Evropě žila a jmenuje přítomnost genů slovanských, keltských, germánských, fénických a židovských. Při tom podíl genů středomořských národů činí prý plnou polovinu. Současná česká genetička Věra Hoří-nová–Bryšová vyslovila názor, že Češi patří spíš k populaci keltské, která přijala slovanský jazyk, a uvádí, že u Čechů se vyskytují tytéž shodné genové anomálie stejně často jako u Skotů.

Ať je to  jakkoli, všechna tato etnika musíme v šírším smyslu považovat za své prapředky a za součást naších dějin.